Máme se bát tmy?
Nebelbrach Mechacha
Strach ze tmy je pravděpodobně v prvé řadě – řečeno s jistou mírou zveličení – atavistický pud. Co to znamená? Pud neboli instinkt je nám vrozený. Vede nás k určitému zautomatizovanému chování, popřípadě cítění, obvykle jako k reakci na nějaký podmět. Toto chování či cítění bývá obvykle účelné, pomáhá nám žít. Atavismy jsou však jiné. Dědíme je po předcích, proto existují, dnes jsou však již zbytečné, klidně bychom se bez nich obešli. Ony se však objevují jako klíč zapomenutý na dně zásuvky, který již nepatří do žádného zámku.
Člověk je denní tvor. Kolem 80 % informací z vnějšího světa získáváme prostřednictvím zraku, další smysly jako sluch a čich nemáme tak dobře vyvinuté. K vidění potřebujeme světlo. Ve dne se proto dobře orientujeme ve svém okolí, když se však ocitneme na místě, kde je ho málo, tápeme a jsme nejistí. Nejraději bychom zalezli do nějakého úkrytu a počkali tam, až tma pomine.
Pro naše dávné předky představovala noc dobu zvýšeného nebezpečí. Když se pohybovali, mohli snadno přehlédnout překážku a zranit se, nebo třeba spadnout do propasti. Ještě horší byli noční predátoři, schopní – krytí temnotou – člověka ulovit, skolit, zabít, sežrat. Ani den nebyl bez rizika, vedle noci šlo však o téměř idylu.
Není se tedy čemu divit, že jsme se začali tmy bát. Strach se pak stal příčinou některých psychických jevů. Prvním je iluze, tedy chybné vnímání. Protože potmě vidíme špatně, může se nám stát, že spatříme něco jiného, než co před námi doopravdy je. Strom můžeme považovat dejme tomu za obra nebo ježibabu. Dochází i k halucinacím, tedy k situacím, kdy neexistuje nic materiálního, co by náš vjem vyvolalo. Například když jsem se onehdy vracel v noci z toalety do postele, uhnul jsem rychle před trámem, do něhož jsem málem praštil čelem; ve skutečnosti pochopitelně žádný trám v předsíni nemám. Takové iluze a halucinace získaly sociální charakter a přetavily se do podoby strašidelných vyprávění. Ve tmě nyní číhá celá řada nestvůr.
Reálně vzato, dnes již noc nepředstavuje takové nebezpečí jako kdysi. Díky pouličnímu osvětlení v ní nebývá naprostá tma, neliší se tedy až tolik ode dne, hlavně však se svět změnil a celkově je bezpečnější. Náš strach z nedostatku světla však zůstává.
Tma neznamená jen hrozbu. Ve skutečnosti je i užitečná. Lépe se nám v ní spí a odpočívá, díky ní tedy čerpáme energii do budoucna. Také jde o vhodné prostředí k přemýšlení či meditaci, protože v ní není tolik rušivých vnějších podnětů jako na světle. Tmu proto můžeme mít rádi. Nakonec: tma může být občas i naší výhodou, pokud se ocitneme v nebezpečí; poskytne nám úkryt.
Máme se tedy při nedostatku světla bát? Jistě, stejně jako kdykoli jindy. Strach nás chrání. Přesáhne-li však zdravou mez, stane se omezujícím. Jestliže nám hrozí v noci přehnaný strach, je potřeba si uvědomit, že tma sama o sobě není ani dobrá, ani zlá. Je na nás, abychom se v ní naučili žít.
Komentáře
Přehled komentářů
Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz